Přejít na obsah

Obsah stránky

Rafinerie David Fanto

Pozvolna se rozvíjející chemický průmysl nalezl své zastoupení na konci 19. století i v Pardubicích. Město se díky své poloze v blízkosti železnice i říčního toku spolu s širokou nabídkou pracovních sil stalo zajímavé pro podnikatelský záměr vídeňského obchodníka Davida Fanto. Prodej petroleje přivedl tohoto muže na myšlenku založit firmu na jeho čištění. Zamýšlený projekt nalezl ve městě mnohé zastánce i odpůrce, již v této době se ozvaly hlasy varující před dopadem výroby na zdraví obyvatel. Proto také prvotní žádost Davida Fanto k městské radě i okresnímu hejtmanství byla zamítnuta, až po využití právní pomoci se verdikt změnil a vídeňský podnikatel mohl na zakoupených pozemcích v Zelenobranské dubině zahájit výstavbu továrních budov, jež některé z nich byly na konci roku 1889 dokončeny a v lednu 1890 mohl být zahájen provoz. Zanedlouho byly dokončeny další potřebné prostory výrobní i administrativní a firma se během několika let začala rychle rozrůstat. K jejímu prvotnímu zaměření, čištění petroleje, brzy přibylo mnoho dalších činností. Odpad, který čištěním vznikal, byl využíván k výrobě svíček a parafínu, dále se vyráběly strojové oleje či nerostné tuky. Ropu zprvu firma odebírala z kavkazské oblasti, ale poté, co koupila tři doly v Haliči, zpracovávala ropu vlastní. Oleje vyráběné v Pardubicích vytlačily z domácího i evropského trhu do té doby rozšířený americký olej. Firma tím získala nejen odbytiště v rámci celého Rakousko-Uherska, ale i ve státech severní i západní Evropy, v případě parafínu byly kontrakty podepsány též s Amerikou, Čínou nebo Jávou. Dopravu k zákazníkovi zajišťovala jak železnice, tak čtrnáct vlastních lodí, které pluly po vodách Labe, Dunaje a Seiny.

Kolem roku 1900 tzv. Fantovka zaměstnávala cca 550 dělníků a v Pardubicích byla největší továrnou. Významným mezníkem v jejím dalším vývoji byl rok 1907, kdy byla firma David Fanto a spol. od 1. května přeměněna na Akciovou společnost pro průmysl minerálních olejů se sídlem ve Vídni. David Fanto působil v podniku jako komerční rada až do své smrti roku 1920.

Během první světové války se rafinerie potýkala s problémy zásobování, nekvalitními surovinami i nedostatkem pracovních sil, horší situace ji však čekala po jejím skončení. Rozdělení monarchie s sebou přineslo i zpřetrhání vazeb, které firma léta budovala, zůstala odříznuta od centrály ve Vídni i dolů v Haliči. Ohroženo bylo také samotné působení v Pardubicích, neboť radnice usilovala o její zrušení. Důvodem bylo znečišťování životního prostředí. Narůstal také problém s pracovními silami, které přecházely do nově vzniklé Československé akciové továrny na látky výbušné v Semtíně. Obrat k lepšímu nastal díky soutěži, kterou pro československé rafinerie vyhlásilo ministerstvo veřejných prací. Dosažením nejlepšího výsledku získala Fantovka od ministerstva statut výhradního zpracovatele ropy pro Státní prodejnu báňských a hutních výrobků v Praze. Kvalitní práci rafinerie ocenilo ministerstvo veřejných prací ještě jednou v roce 1927, kdy byl závod pověřen prováděním úprav většiny vozovek v republice. Toho času již továrna zaměstnávala na 3 500 osob. Nabídka produktů byla široká, vyráběny byly všechny druhy benzinu, speciální oleje, vazelína, parafín, petrolejové soli apod. Ačkoli podnik v rámci republiky nabýval znovu na významu, předešlých úspěchů na evropském trhu již nedosáhl a navíc se musel potýkat se značnou konkurencí ze zahraničí. Příchod německých okupantů přinesl továrně změny jednak po stránce personální, kdy muselo opustit vedení podniku osm osob pro neárijský původ, jednak se stala důležitým podnikem pro válečné hospodářství fašistického Německa. Z tohoto důvodu se stala cílem v roce 1944 několika leteckých útoků spojeneckých vojsk. Letecký nálet v srpnu 1944 způsobil několikadenní požár rafinerie, zkázu dokončil nálet 28. prosince téhož roku, z továrních objektů byly tři čtvrtiny zcela zničeny. Této katastrofě nezabránil ani model továrny vystavěný mezi Svítkovem a Popkovicemi. Její činnost tak byla do konce války zastavena a postupnými opravami byl podnik obnovován. S koncem války se znovu objevila snaha ze strany představitelů města Pardubic dosáhnout jejího zrušení, hospodářská obnova státu si naopak žádala co nejrychlejší zahájení činnosti, a tak v červenci 1945 byl znovu z Pardubic distribuován poválečný benzin. Poválečná léta přinesla též změnu v postavení firmy, v procesu znárodnění vznikl podnik Pardubická rafinerie minerálních olejů, užívající zkratku PARAMO. V rámci několika centralizačních aktivit státu v oblasti česko-slovenských rafinerií došlo počátkem roku 1962 k začlenění tzv. Ramovky do Chemických závodů v Záluží v Krušných horách, nedlouho poté do koncernu Chemopetrolu. Po jeho zániku opět vystupoval jako samostatný státní podnik Paramo. K přeměně na akciovou společnost došlo v roce 1994. Zpracování oleje a další jeho výroba v prostoru, který byl k těmto účelům vybrán již před 110 lety, pokračuje zdárně i dnes.