Pardubická městská rada měla v průběhu staletí několik sídel na Pernštýnském náměstí.

Jako první pardubická radnice je označován dům na rohu Pernštýnského náměstí a Bartolomějské ulice, který měl sloužit městským konšelům v letech 1505–1515, prokazatelné doklady jejího fungování však chybějí. Tehdejší podoba domu čp. 116 odpovídala jednotnému urbanisticko-architektonickému plánu výstavby celého „města v hradbách“, avšak jednopatrový dům vystavěný v pozdně gotickém slohu se do dnešní doby nedochoval. Po ničivém požáru města v roce 1538, který se nevyhnul ani tomuto objektu, byl přestavěn v renesančním slohu tak, aby opět zapadal do architektonické koncepce nově budovaného města.

Historicky podloženou existenci radnice máme v domě čp. 6 na rohu Pernštýnského náměstí a Pernštýnské ulice, v níž městští konšelé pravidelně zasedali v letech 1515 až 1760. I tento dům v roce 1538 do základů vyhořel, a tak nová výstavba byla pro jeho účely cíleně koncipována stavitelem Jiříkem z Olomouce. Radnice se stala dominantním prvkem náměstí, její mohutná stanová střecha s jehlancovitou věží pro hlásného je dnes patrná již jen na Willenbergově vedutě města z roku 1602. Stejně jako na pardubickém zámku bylo průčelí radnice vyzdobeno sgrafitem, fasáda byla zdobena řadou portrétů a z její středové části na náměstí shlížel Herkules, mající nad hlavou umístěn městský znak, pod nímž byl vepsán nápis: „Nepotupuj nižádného, dokud příčiny neseznáš. Rozsuď pravie, potom trescy“. Radniční štít byl opatřen orlojem a věž pro hlásného zvonem, kterým biřic svolával městskou radu nebo oznamoval nebezpečí požáru. V této podobě radnice setrvala až do třicetileté války, kdy došlo k jejímu značnému poničení při obléhání města švédskými vojsky v roce 1645. Obec musela vynaložit vysoké náklady na opravy, včetně odlití nového zvonu, nový orloj se na radničním štítě objevil až roku 1650. Dalších sto let sloužila radnice městské radě, poté co obec koupila dům „U Bílého beránka“, který se nacházel na příhodnějším místě uprostřed severní strany Pernštýnského náměstí, rozhodl se magistrát k přestěhování do vhodnějších prostor a dům čp. 6 v následujícím roce prodal Karlovi Domažlickému. Nová budova sloužila obci pardubické v letech 1760–1892. V letech 1772–1776 se uskutečnila její přestavba podle plánů stavitele Františka Jedličky. Průčelí domu bohatě vyzdobil známý pardubický sochař Jakub Teplý. Nad barokním portálem byla fasáda rozdělena pilastry do tří částí, z nichž pozornost poutala zejména obrovitá plastika rozkročeného Herkula pokrytého lví kůží, levou rukou držící nad hlavou městský znak. Pod Herkulem byl latinský nápis, jenž v překladu znamená: Tento erb nesl Arnošt z Pardubic, arcibiskup pražský, které nyní město tvé, císaři má. Spodní okraj štítu zabíraly sluneční hodiny, nad nimi se nacházela plastika postavy Arnošta z Pardubic, patrona města. Bohatě byl vyzdoben také interiér radnice. Ve velkém sále bychom našli obrazy rakouských císařů, v zasedací místnosti barokní kachlová kamna z roku 1760, postavená mistrem kamnářem Merklem. Druhé patro radnice sloužilo jako služební byt purkmistrovi.