Zavinění je nezbytnou složkou přestupku. Každý, kdo má být potrestán za přestupek, musí ho svým jednáním též zavinit. Rozlišujeme zavinění ve formě nedbalosti a úmyslu. Pro drtivou většinu přestupků postačí zavinění z nedbalosti. Pouze u přestupků proti majetku je třeba úmyslného zavinění.
Pokud má být někdo za přestupek potrestán, musí mu být v řízení o přestupku prokázána jeho vina. Zavinění je těžké jako pojem definovat. Je to vnitřní, psychický vztah delikventa k jeho jednání a ke spáchanému následku. Nedbalostní zavinění jednoduše řečeno znamená, že někdo věděl, že svým jednáním může porušit zákon, ale bezdůvodně spoléhal na to, že se tak nestane (předchozí den požívám alkoholické nápoje, druhý den ráno sednu za volant a doufám, že již nejsem ovlivněn alkoholem). Nedbalostí je též, jestliže nevím, že mohu porušit zákon, ačkoliv to vzhledem ke svým osobním poměrům vědět mám. (Dělal jsem autoškolu před 40 lety, kdy ještě nebyly značky vyhrazeného stání pro invalidy. Dlouhá léta jsem neřídil, nevím, co tato značka znamená. Pak tuto značku poruším a na tomto místě zaparkuji. Mohu se bránit, že nevím, co ta značka znamená. Jako řidič motorového vozidla jsem však povinen platné předpisy znát). Úmysl znamená, že přímo chci porušit zákon. (požívám alkoholické nápoje a bezprostředně po tom sednu za volant). Úmysl je též, když vím, že mohu zákon porušit a je mi jedno, pokud se tak stane. (Se sebevražedným úmyslem vjedu na dálnici do protisměru. Nesnažím se přímo trefit protijedoucí vozidlo (to by byl předchozí případ), ale pojedu vysokou rychlostí v protisměru, zavřu oči a čekám, zda se střetnu s jiným vozidlem)